S02E05 - Proč se vlastně stydíme? ADHD přece není žádný kontraband – tak proč to tak cítíme?

ADHD není něco, co bys musela schovávat hluboko ve skříni jako něco nelegálního, co nesmí nikdo najít. Ale pro mnoho z nás to přesně takhle působí. Ne proto, že jsme udělaly něco špatně, ale proto, že tenhle stud nám byl naočkován společností, která nám pořád ještě nerozumí. V téhle epizodě rozebereme sebeobviňování, nesmyslné nároky okolí – a hlavně to, proč už fakt přišel čas přestat se omlouvat za vlastní existenci a proč máme právo zabrat víc místa, než nám kdy dovolili.

POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY

Ok lidičky, vítejte na Amygdala party. Jmenuju se Step a dnešní epizoda vznikla tak nějak… organicky. Je to docela trhlý a zároveň to dost dobře ukazuje, jak náš mozek funguje. 

Seděla jsem a psala další – vlastně tuhle – epizodu. Šlo to tak nějak meh. Nebyla jsem v úplném flow, motivace nic moc. A najednou mi od jedné z vás přišla zpráva. Hrozně milá zpráva, mimochodem. To musím říct – vaše zpětné vazby jsou obecně fakt krásné a moc vám za ně děkuju. 

Jenže tahle posluchačka… její zpráva nebyla jen milá. Byla i hrozně bolestivá. Napsala mi totiž, že se za svůj ADHD tak stydí, že o tom neřekla ani svému partnerovi. 

DOPAMILLA: Problém je v tom, že vy lidi jste z toho udělali diagnózu. Přitom je to jen jiný způsob existence! HALÓ?? 

Jo, Dopamillo, máš naprostou pravdu. Ale zkus tohle vysvětlit světu. Aby bylo jasno – já té posluchačce úplně rozumím. Minule jsem vám říkala, že ani já nemám odvahu nahrávat epizody před svým partnerem, protože se stydím, jak jsem nedokonalá. 

Takže ten stud znám. Velká část společnosti kouká na ADHD jako na něco, co z nás dělá méně normální. Méně schopné. Méně. A proto tu sedíme s tímhle ruksakem hanby na zádech. Ale co mě vytáčí doběla, je to, že ten ruksak vůbec existuje! 

Protože ADHD není něco, za co bychom se měly stydět. Ten stud nám byl natlačený zvenčí – po letech nepochopení a špatného zacházení. 

DOPAMILLA: HALÓ! Co se to tu sakra děje? 

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi to podobné, jako když ti někdo řekne: „To je tvoje chyba, že na tebe ten dotěrnej týpek dorážel, když jseš takhle oblečená.“ 

Ne. Není.

Ne, není tvoje chyba, že se ADHD vnímá tak, jak se vnímá. 

DOPAMILLA: Eh… a proč se teď bavíme o nechutných chlápcech? 

Protože princip je stejnej, Dopamillo! Vina se hází na špatného člověka.
Společnost vytvoří rámec – a ty pak neseš odpovědnost.
A já potřebuju, abys procitla.
Jsi vzhůru? Protože teď ti řeknu, proč ADHD není tvoje vina. A není to nic, za co by ses měla stydět. 

A ano – to, že se stydíš, je ve skutečnosti problém společnosti. Ne tvůj. 

A tady krásně vidíš, jak můj radar na nespravedlnost pracuje v praxi. Dělám si svoje, a pak mozek ucítí nespravedlnost – a bum, šlápne na plyn, vyletí ze silnice a vrhne se na nový cíl. Protože tohle je DŮLEŽITÉ! A jako u většiny nespravedlností na světě – je na nás, abychom to zvedly. Nemůžeme pořád čekat, až se tzv. normální lidi uráčí zvednout zadky a začnou stavět barikády. 

DOPAMILLA: Možná to trochu přeháníš, ne? 

Ne, Dopamillo. Tohle je šíleně důležité. A jen aby bylo jasno – tím neříkám, že si za to můžeme samy. Ani náhodou. 

Ale bohužel… asi bude na nás, abychom ten zadek zvedly jako první. Protože – a to mě fakt vytáčí – ADHD není něco, co bys měla schovávat v rohu pod postelí, jako by se snad přechovávala drogy.
To, že se tak cítíme, říká hlavně to, jak s námi společnost zacházela. A jak zacházela se všemi, kdo se nevejdou do jednolitý škatulky. 

Ne, nejsi žádný vesnická trdlo.
Ne, nejsi nikdo, na koho by se mělo ukazovat prstem.
Ne, nejsi líná, neschopná nebo nespolehlivá. 

Jsi chytrá žena, která jen zatím neměla správný rámec, jazyk a podporu pro svoje schopnosti. A za to se prostě stydět nemusíš. 

DOPAMILLA: Už ti skoro kouří z uší! 

No a je to tak divné, Dopamillo? Já jsem prostě naštvaná! 

Říkala jsem přece, že mít ADHD je jako být levák – a pořád si za tím stojím. Nikdo se nestydí za to, že píše levou rukou. 

Podstatou je tohle:
Byly jsme vychované a socializované tak, abychom vinu nosily uvnitř sebe. Abychom věřily, že je to naše chyba.
Ten program „hodné holky": buď milá, tichá, klidná, ovládej se.
Učíme se: „Já jsem ten problém.“

O tom jsem mluvila v minulé epizodě, doufám, že si to pamatuješ. 

Bohužel – příroda nám dává jednu věc do výbavy: schopnost vidět slabost u druhých. Protože kdysi to byla evoluční výhoda. 

DOPAMILLA: Survival of the fittest! HURÁ! 

Jo, ale Dopamillo – i když to bylo super užitečné v době kamenné, neznamená to, že je to praktické v 21. století. Ano, kdysi se dala slabina použít k přežití kmene.
Ale dneska jsme to přetvořili v zesměšňování, ukazování prstem a šikanu.
Smějou se nám – ale ve skutečnosti se smějí své vlastní nevědomosti.
Vidí jen povrch: chaos, to že chodíme pozdě, zapomínání – a vůbec netuší, co se děje v našem mozku.
Ten, kdo se směje, tím jen ukazuje, že nechápe. 

DOPAMILLA: To budeš muset trochu dovysvětlit… 

Jasně, Dopamillo.

Pamatuješ, jak jsem mluvila o RSD? O těch desítkách tisíc negativních reakcí, které dostáváme?
O těch, kvůli kterým začneme věřit, že problém jsme MY? Že je to naše chyba, že zapomínáme?
Že jsme chaotické? Že jsme líné? 

DOPAMILLA: Jo, to si pamatuju… 

No právě. A tady to celé začíná. Jsme naučené věřit, že problém je v nás. Že vina je naše. 

Je to, jako kdybys hodila rybu na louku a smála se:
„Haha, podívej, jak je neschopná! Nic nedělá! Je líná! Proč se někam neposune a něco neudělá?!“

Jsme ryba na suchu – ne jiný druh, jen mozek, který potřebuje jiné podmínky, aby fungoval. 

DOPAMILLA: Takže řešení je hodit lidi do moře a sledovat, jak dlouho vydrží plavat? 

No, nejdřív svět musí přijmout, že existuje víc způsobů, jak být člověkem.

Když plaveme cílovědomě jako žralok – říkají tomu „hyperfokus“.
Když skáčeme jako delfín – nechápou naše spojování, ale může nás vést k neuvěřitelným objevům.
Když se pohybujeme na pláži pomalu jako želva – křičí „lenost“. Ale nevidí, že želva ve vodě plave jako rybka.
Když jsme jako hejno ryb pohybující se sykronně – oni ten vzorec nevidí. 

A přitom sami stojí na břehu a sotva umí plavat.

Vidíš, čemu se smějou?
Ve skutečnosti se smějou vlastní nedostatečnosti. 

DOPAMILLA: Ale oni nadávají, protože neděláš věci… jejich způsobem. 

Ano, přesně. Nadávají, protože to neděláš jejich způsobem. Ale kdo řekl, že existuje jen jeden správný způsob?  

Když jsem byla v šesté třídě, učili jsme se procenta. Pamatuju si, že jsem skoro brečela frustrací, protože jsem nechápala ani slovo z toho, co učitelka říkala. Mohla tam stát a mluvit francouzsky, vyšlo by to nastejno. Samozřejmě, že jsem z procent měla špatné známky – to je jasné. 

Ale táta tenkrát udělal něco, na co dodnes nezapomenu – protože to FUNGUJE. Sedl si se mnou a ukázal mi, jak se učil počítat procenta on, když chodil do školy on. S každou novou učební teorií se mění metody, že jo. On chodil do školy dávno přede mnou. Jiná doba, jiný způsob. 

Ale já to pochopila.
A byla jsem tak pyšná, když jsem pak šla k tabuli ukázat, jak jsem vypočítala příklad celé třídě. Dobrala jsem se ke správnému výsledku. A víš, co učitelka řekla? Že se to je špatně, protože jsem to vypočítala nesprávným způsobem. 

DOPAMILLA: To je úplná pitomost!  

Ano. Ale přesně to se děje nám: Správný výsledek, „špatná“ strategie – a jsme odepsané. Počítáme procenta jinou metodou, která nepasuje do jejich tabulek, do jejich šablon. A tak jsme my „chybou“.

Ale ve skutečnosti jsou oni omezení. Protože nevidí, že odlišnost je přínos. Protože netuší, jak náš mozek funguje. Nejde o vůli. Ne. 

DOPAMILLA: Můžu hádat… dopamin? 

Jo, Dopamillo, samozřejmě že dopamin.
ADHD je o neuroregulaci – motivaci, startování věcí a systému odměn. Takže jo, mluvíme hodně o dopaminu. 

DOPAMILLA: Ale na dopamin přece nemůžou křičet… 

Ne, a právě tam je ten problém. Spousta lidí vůbec neví, že ADHD je čistě biologie. Náš mozek je prostě zapojený trochu jinak. A i když už lidi slyšeli o ADHD, neznamená to, že chápou, co s tou informací dělat. Jako: jak se k tomu postavím? Jak ti můžu pomoct – konkrétně, v každodenním životě?

Chápeš? 

DOPAMILLA: Takže když vědí, že jsi skvělá plavkyně, ale musíš žít na souši – bez berlí? 

Jo, můžeš to tak brát. A možná dostaneš pilulku na ADHD. Možná ne. Každopádně: potřebuješ podporu, strukturu a sebepoznání.
Co tě nastartuje? Jaké systémy tvůj mozek bere?
Tohle se nevyřeší jednou pilulkou. A taky ne tím, že se k tobě svět chová jako k „standardnímu mozku“.
Ten nesoulad vytváří stud. A ten stud… ten jde do morku kostí. A ten stud s námi něco dělá. Samozřejmě že dělá.

Učíme se spoustu věcí – a většina z nich není vůbec zdravá.
Učíme se obviňovat sebe, když něco selže.
Učíme se, že nemá smysl žádat o pomoc.
Učíme se, že odmítnutí je norma.
Učíme se, že si nesmíme myslet, že něco jsme – a to tím nejbolestivějším způsobem. 

A najednou sedíš ve dvaceti, třiceti nebo později a přemýšlíš: Proč jsem tak nemožná? Proč nic nezvládám? 

DOPAMILLA: Deprese, úzkost a dvacet dalších diagnóz. Hurá! 

Jo. A to nejbolestivější je vědět, že hodně – opravdu hodně – z toho by se dalo předejít, kdybychom měly vhodné rámce, informace a podmínky pro mozek. Proto musíme být dost naštvané, abychom si řekly o to, co by měla být samozřejmost.  

A jen aby bylo jasno: není to jednoduché. Ale vztek pomáhá. Jestli něco umíme, tak je to postavit se nespravedlnosti. Vztek nám dá odvahu říct si o to, co potřebujeme. A jakmile si řekneme o pomoc, možná se nám dostaneme víc z těch struktur, které fungují – dlouhodobě. Ale nejdřív je možná budeme muset vybudovat, protože není jisté, že svět okolo nás je toho schopen - aspoň ne bez nás.  

Ale – a to je taky důležité – myslím, že jde o to rozšířit tuhle malou Jeanne d’Arc energii i do vlastního života. Začít doma. 

Když můj partner přijde do kuchyně a demonstrativně zavírá skříňky – moje věčná bitva – řeknu:
„Jo, nechala jsem je otevřené. Ne schválně. Pracuju na tom.“
Jindy řeknu: „Hele! Dvě jsem zavřela. Zbývají jen tři!“

On na to: fajn.
A někdy jsem trochu ostřejší:
„Nejsem pětileté dítě, které neví, že se skříňky zavírají. Nedělám to schválně. Snažím se. Podívej – dvě jsou zavřené, jen tři otevřené.“ 

Když ti šéf řekne, že jsi něco odevzdala pozdě, tak příště zkus říct: „OK, sedneme si na pět minut a dáme tomu priority? A nastavíme termíny?“ Nebo: „Mrkneš na pořadí, ve kterém to chci dělat? Sedí ti to? Jaké termíny chceš?“ ADHD mozky milují dílčí cíle + jasné termíny. Tohle není speciální zacházení.
To jsou podmínky, které ti umožní použít tvoje silné stránky. A mimochodem – nemusíš komukoliv říkat, že máš ADHD, aby tenhle režim zavedla. Tohle pomáhá všem. 

Když si kamarádky stěžují, že chodíš pozdě, můžeš říct: „Hele, můj mozek má problém se zpracováním času. Co kdybychom řekly ‘kolem osmé’? Pak můžu přijít 19:50 nebo 20:15 a je to v pohodě.“ Já osobně to dělám přesně tak – řeknu, že přijdu kolem osmé, a pošlu zprávu, když vyrážím. A oni ví, že jsem na cestě. 

Fotím si sporák, abych věděla, že je vypnutý, když odcházím z domu. A když zamykám, vyfotím klíče v zámku. To dá mému mozku klid, aby se soustředil na to, co se děje venku, místo aby se snažil vzpomenout, jestli jsem nechala zapnutý sporák nebo nezamkla. 

DOPAMILLA: A máš tak krásné fotky v mobilu! Jen si nezapomeň někdy nějaké smazat, aby si lidi nemysleli, že jsi úplně prdlá! 

Nikdo nemá v mém mobilu co dělat. A mimochodem – nejsou tam jen dveře a sporák.
Mám tam i fotky auta v různých parkovacích domech a screenshoty věcí, které si chci uložit na později.
A představ si ten chaos, kdybych ten mobil ztratila a někdo to našel! Haha, to by teprve koukali! 

Moje pointa je, že náš mozek prostě potřebuje pomoc, aby fungoval na suchu v tomhle světě, který pro nás není postavený. A to není nic, za co by ses měla stydět. Protože – a teď to zní skoro legračně – kdyby svět najednou skončil a změnil se na boj o přežití, jako třeba Hunger games, jenom ve skutečnosti, kde musíš bojovat o to, abys vůbec přežila, měla bys pravděpodobně neuvěřitelnou výhodu. Ty jejich hranaté mozky, co chodí přesně na čas a nikdy nezapomenou zavřít kuchyňskou skříňku, jen stáli s otevřenou pusou a čuměli!  

Chápeš? I my umíme zářit a být nejlepší – jen jsme v prostředí, které pro nás není nastavené. My bychom se vyžívaly v nebezpečných hrách typu Hunger games, ze kterých by si většina lidí učůrla strachy,
Ale místo toho žijeme v prostředí, ve kterým se necháme přesvědčit, že bychom se měly stydět, protože nepřijedeme včas? Pche. 

DOPAMILLA: Jo, i já říkám pche. 

Takže tě chci povzbudit, abys o tom studu, který ti byl vnucený už od dětství, začala přemýšlet jinak. Ne jako o něčem, co tě definuje – ne, nejsi nemožná, líná ani hloupá. Jen tě to naučili.

Zkus si ten stud představit jako batoh, který ti někdo pověsil na záda. Tady, prosím, Step tři roky, Step šest let, Step devět let – tady máš batoh, budeme ho pomalu plnit, abys měla víc a víc důvodů se za něco stydět, jak budeš vyrůstat. Naplníme ho až po okraj, aby ti náhodou nikdy nedošel. A budeš zásobená na celý život! 

DOPAMILLA: No jasně, kdo by nechtěl chodit po světě s pořádnou porcí sebenenávisti? 

Stud se narodí z toho, že roky žiješ se symptomy ADHD, aniž bys chápala proč jsi trochu jiná než ostatní. Když něco zapomeneš podesáté a slyšíš, že je to proto, že jsi nezodpovědná. Nebo nemožná. Nebo roztěkaná.  

Když nezvládáš úkoly a řeknou ti, že jsi líná. Když nedokážeš udržet pozornost v rozhovoru a slyšíš, že je to proto, že jsi se nesoustředíš nebo jsi hloupá. Stud je to, co se stane, když žiješ s diagnózou bez podpory.  

Když ti lékař dá pilulku, řekne „hodně štěstí“ a nikdo ti nevysvětlí, jak vlastně máš svůj život strukturovat. Když škola ví, že máš ADHD, ale stále po tobě chce, abys seděla šest hodin v klidu. Když to ví v práci, ale pořád ti dávají neurčité termíny a nechají tě v chaosu open space. 

Stud je to, co vznikne, když ti celý život říkali, že problém jsi ty. Ne že jsi něco udělala špatně – ale že ty sama jsi špatně. Že je v tobě něco zásadně vadného. Proto je tak těžké se ho zbavit. Protože to není o nějaké chybě, kterou můžeš napravit. Je to o tom, kým si myslíš, že jsi. Je to prostě v tobě zakódované. 

DOPAMILLA: Ale nevyřeší to všechno nějaký teambuilding? 

Dopamillo, ty víš, že slovo „teambuilding“ je pro mě neslušnej výraz.  

A ne, nechci, aby tahle epizoda působila jako nějaké moralizování směrem k tobě. Nejde o to: „Ty myslíš špatně.“ Ano, naučili tě myslet špatně, ale to není tvoje chyba. Není to tvoje vina. Ty jsi výsledkem prostředí, ve kterém jsi vyrůstala. 

Takže říct „mysli pozitivně“ nebo „změň způsob myšlení“ nepomáhá. Ne takhle ze dne na den.

Ale – a tady je ten tragikomický twist – je na tom kousek pravdy. Je to totiž náš mozek, který nám dokáže pomoct vrátit se do toho pocitu, že jsme spíš Katniss než účetní z The Office. 

Tak jo – co teď? 

Nevím jak ty, ale když ještě jednou uslyším, že ADHD je nedostatek morálky nebo špatná výchova, něco ve mně vybouchne. Ořežu si tužku – nebo spíš začnu zuřivě ťukat do klávesnice – a zvedám hlas. Řekla bys diabetikovi, že se jenom má víc snažit a prostě si vyrobit víc inzulinu? Haló? Tak jednoduché to je? 

DOPAMILLA: Přesně! Stejně jednoduché jako opravit regulaci dopaminu! 

Takže moje výzva je, aby ses zkusila zaměřit na opak studu. Protože – a tohle je pravda – jsi kreativní, myslíš jinak, rychle spojuješ věci. Máš spoustu skvělých stránek, jen musíš dovolit, aby se dostaly ke slovu. Zkus se znovu seznámit s těmi částmi sebe, které byly roky zahrabané pod studem. Protože pod tou ženou, která skáče lidem do řeči, je žena, která přichází s chytrými řešeními. Která bere iniciativu. Která se nebojí zpochybňovat zaběhnuté věci. Když si to ovšem troufne. 

DOPAMILLA: Jo jasně, to se snadno řekne, když si člověk myslí, že je beznadějný! 

Neříkám, že je to lehké. Ale říkám, že to stojí za pokus. Nemusíš hned organizovat demonstraci za práva lidí s ADHD a pronášet řeči v parlamentu. O to nejde. Možná můžeš být jen o trochu víc sama sebou doma. 

Možná můžeš partnerovi říct, co pro tebe ADHD opravdu znamená. Že to není lenost ani neúcta, když něco zapomeneš. Že tvůj mozek prostě funguje jinak. A že občas potřebuješ trochu struktury navíc, aniž by to znamenalo, že jsi neschopná. 

Možná se můžeš přestat omlouvat pokaždé, když uděláš něco „špatně“. Když skříňky zůstanou otevřené, nemusíš hned nahazovat obranu. Můžeš jen říct: „Jo, to je můj věčný boj. Pracuju na tom.“ A hotovo. 

Možná můžeš požádat o pomoc v práci, aniž bys to obalila tisícem omluv. „Můžeme si na to udělat konkrétní plán?“ není slabost. Je to důkaz toho, že se znáš a víš, co ti funguje. 

DOPAMILLA: Takže baby steps? 

Ano, přesně tak. Baby steps. Protože stud nezmizí přes noc jen proto, že pochopíš, odkud se vzal. Ale může být lehčí ho nést, když přestaneš věřit, že tě definuje.  

A to souvisí s dalším krokem, který – myslím – bys mohla alespoň začít zvažovat. Nebudu tě do toho nutit, protože pro mozek, který celý život dostával čočku, je to obrovský krok. Ale možná… možná bys měla začít očekávat trochu víc respektu od lidí kolem sebe. 

Je rozdíl mezi tím, že přijmeš, že potřebuješ strukturu a podporu, a tím, že přijmeš, že se k tobě lidé chovají jako k někomu hloupému, línému nebo lhostejnému. Když si tvůj šéf teatrálně povzdechne, protože ses zeptala na priority úkolů – ne. To není v pořádku. Ty žádáš o to, co potřebuješ, abys mohla svou práci dělat dobře. Tak mu řekni: „Chci svou práci odvést co nejlépe. A myslím, že si to zaslouží respekt.“ 

Když kamarádka obrátí oči v sloup, protože jsi přišla ve čtvrt na devět místo přesně v osm – ne. Už jsi jí řekla, že máš potíže s časem. Může přijmout „kolem osmé“, nebo se s tebou sejít tam, kde není čekání problém. Tak jí řekni: „Snažím se, jak nejlíp umím, a bylo by fajn, kdybys mi taky vyšla vstříc. Kamarádky by k sobě měly být velkorysé.“ 

Když se k tobě partner chová jako k dítěti, kterému je třeba všechno připomínat – ne. Jsi dospělá žena s neurologickou diagnózou, ne pětileté dítě, které čeká na výchovné lekce. Tak řekni: „Jsem dospělá žena a chci, abys mě tak bral. Jasně, nejsem dokonalá – ale kdo je?“ 

Neomlouvej se. Nevěš hlavu. Řekni jednoduše: „Taková jsem.“ 

DOPAMILLA: Ale co když to nepřijmou? 

Pak je to upřímně jejich problém, ne tvůj. Protože ty si zasloužíš být přijímaná s respektem a zvědavostí, ne s podrážděním a shazováním. A lidé, kteří tohle nezvládají – možná si vlastně ani nezaslouží místo ve tvém životě. 

Ale jo, vím, že říct tohle v podcastu je jednoduché a žít to v praxi je něco úplně jiného. Nemyslím tím, že máš zítra jít a vysypat tohle všechno na všechny známé. Možná stačí začít u člověka, se kterým se cítíš nejbezpečněji. Jako trénink. 

A kdo ví – třeba to dopadne dobře? 

DOPAMILLA: Jo, dopadne to dobře. Slibuju. 

A je úplně v pořádku mít nějakou oporu. Možná máš kamarádku nebo kolegyni, která tě víc chápe? Někoho, kdo tvoje quirks bere jako roztomilé a sympatičtí? Nebo to byla sestřenice tvojí mámy, která byla trochu… no, svá? Najdi si lidi v životě, kteří tě berou takovou, jaká jsi, a použij je jako sparing partnery. 

Kdybychom žily v zemi, kde jsou ADHD koučové běžnější, doporučila bych ti je hned. To právě koučové jsou odborníci na nastavení systémů a rámců, ve kterých se ti bude pracovat a žít lépe. Protože je to náročná práce. A pokud máš psychologa nebo jiného terapeuta, klidně to s ním prober. Není slabost říct si o pomoc. Naopak – vyžaduje to sílu. 

Ale – a to je důležité – nepoužívej ADHD jako výmluvu. Stejně jako finanční úřad nevezme jako omluvu, že jsi neodevzdala daňové přiznání, protože máš ADHD, tak to nebude fungovat ani jinde. ADHD není polštářek, na který se můžeš svalit a nedělat nic. 

ADHD je vysvětlení. Rámec. Návod na použití. 

DOPAMILLA: Fůj, ty nevíš, že já NENÁVIDÍM návody k použití! 

Jo, i já je nesnáším. Ale tady musím říct, že být jiná neznamená být neschopná. Jasně, je někdy lákavé si říct: „Vy si myslíte, že jsem nemožná, hloupá a useless? Tak fajn, budu přesně taková. Hodit nohy na stůl a nic rozumného nedělat“

Ale fakt to tak chceš? 

Ano, žít ve světě, který není postavený pro nás, je náročné. Ale jsme dost schopné, máme hromadu nápadů a řešení, a svět si nás prostě nemůže dovolit ztratit tím, že se na nás bude dívat jako na neschopné. Doufejme jen, že svět nemusí nejdřív skončit, aby to pochopil. 

Já jsem si roky myslela, že jsem totálně nepoužitelná v matice. Matika byla vždycky ten předmět, kde jsem se nechytala. Ale když si vzpomenu na ten příklad s procenty, možná problém nebyl ve mně. Možná nejsem žádná matematickej blb. Možná jen byla vysvětlována tak, že to vůbec nefungovalo pro můj mozek. 

A jo, můžu být naštvaná na svět za to, že špatná známka z matiky mi zavřela cestu ke studiu toho, po čem jsem toužila. Ale možná se na to dá dívat tak, že mi to otevřelo jiné dveře. 

DOPAMILLA: Mohla by sis ale najít nějakou lepší metaforu, tyhle dveře už jsou dost odřené! 

To jsou, Dopamillo. Ale jak se říká – nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Radši se dívej dopředu, na další dveře, které můžeš otevřít, když vezmeš ADHD jako vysvětlení – možná vymyslíš nový způsob, jak věci dělat. Možná namaluješ další Monu Lisu. Možná rozlouskneš nějakou matematickou záhadu. Nebo třeba „jen“ najdeš kariéru, která ti sedí. Nebo partnera, který tě respektuje takovou, jaká jsi, ne jako dokonalý obrázek – protože kdo je sakra dokonalý? Já jsem nikdy nikoho takového nepotkala. 

DOPAMILLA: Ken a Barbie, možná? 

Možná. Ale ti jsou z plastu. Fake lidi se nepočítají. Skuteční lidé s vlastními nedokonalostmi bývají mnohem víc perfektní. 

Takže si myslím, že bychom se měly odvážit ukázat se víc a chtít víc. Protože my máme vysvětlení, proč jsme takové, jaké jsme – ne výmluvu. Vysvětlení, které nám zároveň dává možnosti předběhnout všechny ty „normální“ lidi o pořádný kus. 

DOPAMILLA: Ha! Tak odlož ten batoh se studem! 

No jo, Dopamillo, tak jednoduché to není. Pokud ti tohle všechno připadá jako příliš, pokud pořád sedíš s batohem plným studu, který ti brání vůbec přemýšlet o nějakém „empowermentu“, tak je to v pořádku. Už jen to, že tuhle epizodu posloucháš, to, že tě napadne „možná to není moje vina“, je dost. Je to víc než dost. Rozumíme si? 

A jestli si máš z dnešní epizody odnést jednu jedinou věc, tak je to tahle: To, že ses naučila stydět za to, kdo jsi, neznamená, že máš za co se stydět. 

Takže – šla jsi pro dokument k tiskárně, když si začla poslouchat, našla jsi svůj šálek studené kávy a teď stojíš v koupelně a přemýšlíš, kam zmizela láhev šamponu? Tak ti slibuju, že i příště budeš mít co poslouchat, když takhle ádéhádovat po okolí.